Pštros Emu

Už první pohled na tohoto majestátního ptáka prozradí, že jeho historičtí předci, z nichž se později vyvinul, museli být opravdu gigantickými ptáky. Přestože není mnoho nálezů z tohoto období, předpokládá se, že předkové pštrosa létaly. Později však tuto svou schopnost ztratili a stali se naopak vynikajícími běžci. Šlo o ptáků s velikostí asi 4 metry, kteří žili na naší planetě přibližně před 12 miliony let. Dnešní pštros váží přibližně 100 kilogramů a samec je charakteristický černým zbarvením peří s bílými pery na ocase. Naopak samice poznáme už na první pohled tak, že jejich peří je šedohnědé. Všimnout si můžeme i malé zakrslé křídla, které pštrosi využívají pouze při předvádění se samičce, případně při ochraně mláďat před přímým sluncem. Jejich masivní nohy jsou zcela holé a zajímavostí je jejich spodní část, která je tvořena dvěma velkými prsty. Jeden z nich připomíná kopyto, díky čemuž jsou pštrosi schopny vyvíjet velkou rychlost, přibližně 70 kilometrů za hodinu. Vnitřní prst na jeho nohách je zase přizpůsoben na boj, v případě ohrožení ním dokáže pštros kopat opravdu mimořádně silně. Asi nejzajímavější částí pštrosa je jeho krk, který je dlouhý a na rozdíl od jiných ptáků bez opeření.

Díky němu dokáže vydávat zvuky, a to nadýmáním jeho horní části. Oči má pštros velké a černé s ochrannou řasou, která je chrání před prašným prostředím pouště. Samotné oči jsou větší než oči kteréhokoli jiného suchozemského zvířete. Po vnější stránce jsme si pštrosa už představili, podívejme se nyní na to, co je charakteristické pro jeho chování. To je třeba vědět iv případě, že se někdo rozhodne pro jeho chov v. Pštros je velmi společenským zvířetem, protože v přírodě žije výlučně ve skupinách s několika desítkami jedinců. V těchto skupinách panuje přísná hierarchie, přičemž dominantní samci řídí směr putování celé skupiny. Denně projde skupina i 40 kilometrů, putování přeruší pouze v tom případě, pokud se dostanou na území s dostatkem potravy. Díky dlouhému krku a mimořádně dobře vyvinutým smyslem dokážou odhalit nebezpečí velmi rychle a ujít do bezpečí. Pštros se živí zejména rostlinnou potravou, přičemž denně jí dokáže zkonzumovat velké množství. Jeho trávení však není dokonalé a proto kromě trávy musí pojídat i písek či menší kamínky, které dokáží v žaludku potravu rozemlít na menší kousky. Nepohrdne ani drobným hmyzem, termity, menšími hlodavci, ptáky či plazy. V zajetí se z nich však stávají všežravci, co zkonzumují téměř vše, co jim dáte.

Podmínkou jeho přežití je dostatek vody, kterou pštros potřebuje nezbytně ke svému životu. Pštros dospívá ve věku tří až čtyř let, kdy se může začít i pářit. Páření může probíhat i s několika samicemi postupně. Samec pak vybere nejvhodnější místo k vytvoření hnízda a sám ho i postaví. Vyhloubí přitom asi půlmetrová jámu o průměru tři metry, kde se sám posadí a čeká ke snášení vajec od samic, se kterými se Paříľi. Samice postupně přicházejí ke hnízdu a snášejí vedle něj vejce, které pštros zobákem ukládá pod sebe. Najednou tak může být v hnízdě i 20 vajec. Mláďata se rodí velmi samostatné a už krátce po vylíhnutí si svou potravu zajišťují bez pomoci rodičů. Zajímavostí je i věk, kterého se pštros dožívá. Ve volné přírodě to může být 30 let, avšak v zajetí mnohem více. Jsou známy případy, kdy se pštros chovaný v zajetí dožil až 70 let. Dnes existuje velké množství pštrosích farem, některé z nich i v severských státech, protože chov pštrosa nepřináší v podstatě žádné omezení. Chovají se pro maso, které je velmi libové a podobné hovězího. Jedno je však jisté, při zacházení s pštrosem třeba být velmi opatrný, protože tato zvířata mají velmi prchlivý povahu a už při sebemenším náznaku nebezpečí zaútočí. Jejich mohutné nohy dokážou zabít menší zvíře a člověk není výjimkou

Copyright webFilip.cz 2012-02-11