Online:
Vše začalo zasedáním Ústředního výboru komunistické strany Československa. Začali se změny v personálním obsazení na všech stranických úrovních, funkci se chopili nové tváře a do funkce prvního tajemníka strany byla zvolena dosud neznámá tvář - Alexander Dubček. Byl nestranným funkcionářům, což vyhovovalo jak odpůrcům, tak i zastáncem tehdejšího prezidenta Novotného. Jeho volba do vedení strany se ukázala jako dobrý tah směrem k nápravě narušených vztahů mezi Českem a Slovenském. Nejvýraznější změnou k lepšímu, která se odehrála jako první, bylo zrušení jakékoliv cenzury. Do té doby nebylo možné odvysílat v rádiu či televizi nic, co by vedení státu nevyhovovalo. Cenzurovali se všechna média, jako tištěné tak i audiovizuální. Zrušení cenzury tedy veřejnost přivítala s mimořádně pozitivním ohlasem. Začaly se zveřejňovat jednotlivé politické procesy, činnost Státní tajné bezpečnosti a mnoho dalších významných událostí, o kterých do té doby veřejnost ani netušila. Tento stav se však stále více stával trnem v oku významných evropských mocností. V květnu 1968 byly provedeny česko - Slovensko - sovětské jednání, na kterých si naše delegace vyslechla nelichotivou kritiku od Brežněva a jiných představitelů SSSR. Podle nich se u nás začaly projevovat antisocialistické nálady a politické poměry v ČSSR se pro ně staly nepřijatelnými. Vyžadovaly rázná opatření proti sílící pravici, která se podle názoru SSSR nebezpečně mobilizovala. V létě roku 1968 se sešli představitelé Sovětského svazu, Polska, NDR, Bulharska a Maďarska a společně adresovali vedení KSČ výstrahu, ve které vyslovili obavy o osudu socialismu v ČSSR. Netrvalo dlouho a na Československé straně začaly být pozorovány pohyby sovětských vojsk, a to nebezpečně blízko našich hranic s Polskem. V srpnu téhož roku si vyžádal setkání s Dubčekem komunistický diktátor z NDR Ulbricht. Během jejich několikahodinového rozhovoru se v okolí našich hranic jezdily východoněmecké, sovětské a maďarské vojska. Na naše území vstoupili 21. června pod záminkou vojenského cvičení států Varšavské smlouvy. Sovětská vojska zde setrvali až do začátku srpna, co se dalo interpretovat i jako hrozba těchto států pro případ, že by ČSSR nesplnila jejich požadavky. ČSSR se však mobilizovala dále, vycházeli publikace aktivistů za mír, veřejností byla nadále šířena osvěta. Pražské jaro jako reforma socialismu tak musela být potlačena násilně a radikálně. V noci na 21. srpna 1968 překročili hranice Československa vojenské jednotky SSSR, Polska, Maďarska, Německa a Bulharska, a to v počtu přibližně půl milionu vojáků a 5 tisíc tanků. O druhé hodině v noci přistáli na letišti v Ruzyni dvě velké bojové letouny plné ruských vojáků. Ti obklíčili budovu letiště, cestující i personál vyhnali a jedno za druhým začali na letišti přistávat nákladní letadla. Dováželi stovky tanků a těžké techniky. Válka byla na spadnutí, avšak situaci zachránil prezident Ludvík Svoboda, který nařídil československé armádě nezakročil. Tato invaze se však setkala s velkým odporem veřejnosti. Lidé odstranili tabule na ulicích a vojáci tak zůstali dezorientovaní. Na Václavském náměstí vznikly barikády a lidé se snažili postup vojsk zastavit vlastním tělem. Rozhlas začal vyzývat občany ČSSR, aby nechali armádě volnou cestu, jinak by se mohly vystavit riziku ohrožení vlastního života. Tímto dnem tedy skončila Pražské jaro. Následovaly období normalizace, kdy se k moci dostali politici, kteří se aktivně přičinili o to, aby nebyl socialismus v ČSSR reformovaný. Znovu se zavedla policejní cenzura médií, zákonem bylo zakázáno veřejné shromažďování a jakékoli snahy o vzpouru byly obvykle zakončeny kulkami. Na 20 let se tak znovu vše vrátilo do původních kolejí, které nevyhovovaly obyvatelům naší země, vyhovovaly však režimu. Copyright webFilip.cz 2012-02-03 | Další články: |