Barokní umění

Někdo si pojem baroko spojuje s rokoko, a není moc daleko od pravdy, protože právě rokoko bylo završením období baroka a spojuje jej s ním velmi mnoho společných znaků. Baroko jako takový vychází z období feudalismu a také z rozporů, které pramenily v náboženství ve společnosti. Baroko je proto charakteristický pochmurnou atmosférou, a to ve všech uměleckých směrech. Toto období mělo negativní následky a dopady pro tehdejších lidí, časté byly náboženské a jiné války a život v této době byl velmi těžký. Přesto baroko symbolizuje rozmach a expanzi nového směru do umění. V baroku se spojují protiklady, měnilo se chápání a pojetí celého světa, příznačné bylo zvláštní duševní rozpoložení barokního člověka a středem pozornosti se stala krása, která se považovala za vzor dokonalosti více než příroda. Člověk v umění často vystupoval jako mučedník, vůdce, světec či dobrodruh, který se snaží bojovat proti přírodě. Barokní umělci se přihlásili k odkazu vrcholné renesance, a to i po emocionální stránce. Cílem barokního umění bylo diváka uchvátit. Patřilo k mimořádně epochálnímu směru se sklony k dramatizování a silné emoce u lidí dosahovalo kombinací architektury, sochařství, malby a hudby v jednom díle. Architektura v baroku byla typická svými sochařskými prvky, které s oblibou využívala.

Velmi častými díly jsou volně stojící sochy, které byly značně přezdobené a nepravidelné. Vzbuzovaly tak dojem neusporiadanosti a diváka měli znepokojit. Barokní architekti byli průkopníky iluze velkých prostor a pohybu, který svými díly dokonale vystihovaly. Vzniklo mnoho církevních staveb jakými byli kláštery či kostely. Budovy měly komplikovaný půdorys a nebyly velmi praktické, protože důraz se kladl pouze na vnější dojem ze stavby. Mezi světoznámé barokní stavby patří například kolonáda před chrámem svatého Petra v Římě, zámek Richelieu, zámek Versailles či kostel svatého Michala v Mnichově. Neméně velkolepé bylo barokní malířství. Jeho rysem je také dramatičnost. Díky Tridentského koncilu, který proběhl v té době, se soustředilo malířství na výjevy světců. Malířské díla byla charakteristické bohatou barevností, světlem a tmavými stíny a zobrazovaly lidi v pohybu. Obvykle si každý malíř vytvářel svůj vlastní barokní styl. Nejvýznamnějším barokním malířem byl však Tizian, jehož technika byla opravdu brilantní a postupně se stal vzorem pro ostatní barokních malířů. Baroko však přinesl v oblasti malířství i jiné světoznámé jména.

Průkopníky v barokním malířství byly Caravaggio, Rembrandt, Velasquez či Paul Rubens. Jejich díla jsou vystavovány v nejslavnějších světových galeriích dodnes. Nesmíme však zapomenout ani na další součást barokního stylu, a sice na barokní hudbu. Je charakteristická bohatým využíváním akordických hudebních nástrojů, které provázely zpěv, oblíbená byla loutna a cembalo. Hudba té doby měla vyjádřit tragickou náladu jednotlivce a jeho afekt. Melodie byly ozdobné, procházelo se k durové a molární stupnicím, které se nikdy předtím nepoužívali. Poprvé se zavádí pojem tempo. Nejvýraznějším hudebním nástrojem však byly housle, které tehdy vyráběly opravdoví umělci, jako například Antonio Stradivari. Vznikly nové hudební formy jako opera, kantáta, oratorium, symfonie či sonáta. Mezi najzvučnejšie jména té doby v oblasti hudby můžeme zařadit hudebních skladatelů, jakými byli například Johann Sebastian Bach, Antonio Vivaldi, Georg Händel a mnoho dalších. Baroko byl tedy mimořádně významným mezníkem v umění a měl velký vliv na vývoj umění v dalších desetiletích. Jeho pompéznost, patetickosť a neopakovatelná identita z něj dělají opravdu neobvyklý umělecký směr, který byl v podstatě posledním stylem svého druhu, protože po něm následovala moderní doba přetrvávající dodnes.

Copyright webFilip.cz 2012-01-12